Interakce s druhými lidmi jsou základním stavebním kamenem našich životů. Je to důvod, proč je jedním z nejkrutějších trestů ve vězení samotka. Každý kontakt, ať už je to hluboký rozhovor s blízkým, nebo prosté pozdravení souseda, má na nás hluboký dopad. Výsledek těchto interakcí je málokdy neutrální – každý den se drobné interakce spojují jedna s druhou a hluboce ovlivňují náš život.
Pozitivní víra jako základ
Pozitivita by neměla být jen maskou, kterou si nasadíme. Skutečně účinná pozitivita pramení z víry v sebe, druhé a svět kolem nás. Je důležité věřit ve své schopnosti a cíle, důvěřovat v dobro druhých lidí a věřit v příležitosti, které nám svět nabízí. Pro věřící osoby je tato víra často podpořena ještě vírou v Boha nebo něco vyššího.
Teorie naběračky a kbelíku
Autoři Tom Rath a Donald O. Clifton ve své knize Jak plný je tvůj kbelík? představují metaforu naběračky a kbelíku. Každý z nás má neviditelný kbelík, který se plní nebo vyprazdňuje podle toho, jak se k nám druzí chovají. A máme svou neviditelnou naběračku – když se k druhým chováme laskavě, naplňujeme nejen jejich kbelík, ale i svůj vlastní. Pokud však někomu ubíráme, oslabujeme tím nejen jeho, ale i sami sebe.
Když je náš kbelík plný, vidíme svět pozitivně, máme energii a sílu. Naopak, prázdný kbelík nás vyčerpává a kazí náš pohled na svět. Každé ubrání z našeho kbelíku zraňuje.
Každý z nás v každé interakci stojí před volbou: budeme kbelíky plnit, nebo z nich ubírat? Tato volba zásadně ovlivňuje naše vztahy, výkonnost, zdraví a celkovou spokojenost.
Negativita zabíjí
Dr. William Mayer, pozdější hlavní psychiatr americké armády, studoval tisíc amerických válečných zajatců, kteří byli drženi v severokorejských táborech. Přestože tyto tábory nebyly podle běžných měřítek považovány za obzvláště kruté nebo nebezpečné, úmrtnost v nich dosáhla neuvěřitelných 38 %, což je nejvyšší poměr v americké vojenské historii. Vojáci nebyl vystavováni běžnému fyzickému mučení, dostávali jídlo a vodu a měli střechu nad hlavou. Nebyli uvězněni za ostnatými dráty a nehlídaly je ozbrojené hlídky, přesto se žádný z nich nepokusil o útěk. Když byli propuštěni a dostali se k japonskému Červenému kříži, kde mohli kontaktovat své blízké, málokdo z nich to udělal. Po návratu do USA si udržovali minimální kontakty se spolubojovníky. Jak je to možné? Co se v těch táborech vlastně dělo?
Severokorejští věznitelé praktikovali obzvláště kruté psychické mučení, jehož podstatou bylo izolovat zajatce od emoční podpory, která plyne z mezilidských vztahů. V důsledku toho se v táborech šířila extrémní beznaděj. Někteří vojáci se doslova schoulili do rohu, přehodili si přes hlavu deku a do dvou dnů zemřeli. Tento jev pojmenovali „vzdávací nemoc“ – stav naprosté pasivity a nedostatku odporu. Kdyby vojáci čelili fyzickému mučení, možná by v nich vznikl vztek a touha přežít. Bez naděje a motivace se však část z nich vzdala a zemřela – jak psychicky, tak fyzicky. Podle zpráv zemřela polovina vojáků právě proto, že prostě rezignovali.
Co bylo základem této kruté formy psychického mučení? Věznitelé využívali čtyři hlavní strategie, jak šířit negativitu mezi zajatci:
- Podněcování žalování
- Sebekritika
- Podrývání věrnosti velitelům a vlasti
- Odepření jakékoliv emoční podpory
Podporování žalování bylo zajištěno odměnami, například cigaretami, přičemž cílem nebylo potrestat ty, na které se žalovalo, ale rozbít vzájemnou důvěru mezi vojáky. Sebekritiku podněcovali tím, že nutili skupiny 10-12 vojáků účastnit se tzv. pokřivených „psychoterapeutických“ setkání, kde museli veřejně přiznávat své nedostatky nebo zvažovat, co mohli udělat lépe. Tento proces vedl k narušení vzájemné úcty a důvěry. Věznitelé také záměrně podkopávali loajalitu vojáků vůči velitelům a vlasti, a systematicky jim odepírali jakoukoli formu emoční podpory. Například dopisy z domova dostávali pouze tehdy, když obsahovaly špatné zprávy, jako byla úmrtí, nemoci nebo osobní problémy.
Důsledky této strategie byly devastující. Vojáci ztráceli víru v druhé lidi i ve smysl svého života. Byli uvrženi do naprosté psychické a emoční izolace, která jim nakonec vzala veškerou vůli přežít. Tento příklad ukazuje, jak mocně může negativní prostředí lidi zničit. Ale pokud má negativita tak ničivou sílu, jaké dopady může mít prostředí, které je pozitivní?
Síla pozitivní komunikace
Kvalitu vztahů zásadně ovlivňuje způsob, jakým spolu partneři komunikují. Zajímavá zjištění pocházejí z výzkumů Johna Gottmana, který se zaměřil na faktory přispívající k úspěšnému a spokojenému manželství. Gottman sledoval, jak manželé mezi sebou komunikují, a po čase analyzoval stav jejich vztahů. Na základě toho rozdělil páry na dvě skupiny – šťastné, kde byli oba partneři spokojení, a ty, kde byl jeden z partnerů nespokojený, nebo které skončily rozvodem či odloučením. Zjistil, že v šťastných manželstvích byl poměr pozitivních a negativních interakcí 5:1, zatímco u nespokojených a rozpadlých vztahů byl tento poměr menší než 1:1.
Jinými slovy, na každou negativní interakci ve vztahu je potřeba mnoho pozitivních, aby vztah zůstal zdravý. Negativní interakce totiž mají silnou schopnost zraňovat. To ale neznamená, že bychom se měli snažit zcela vyhnout jakýmkoli negativním interakcím. Nemá smysl být neupřímní nebo se nuceně přetvařovat do falešné pozitivnosti. Konflikty, kritika nebo vyjasňování hranic jsou přirozenou součástí každého vztahu. Klíčové je však, jak často k těmto situacím dochází a jakým způsobem je řešíme.
Soustředění na silné stránky
Pokud máte kolegu či kolegyni, kteří si neustále stěžují, jejich práce je nebaví a šíří kolem sebe špatnou náladu, může vás zaujmout následující výzkum Gallupu. V rámci výzkumu se ptali tisíců zaměstnanců, na co se jejich vedoucí zaměřují – zda na silné stránky, slabé stránky, nebo zda své zaměstnance ignorují. Výsledky jsou velmi povzbudivé.
Pokud vedoucí ignorovali jak silné, tak slabé stránky zaměstnanců, byla 40% pravděpodobnost, že se zaměstnanci nebudou v práci angažovat. Když se vědoucí zaměřili hlavně na slabé stránky, riziko neangažovanosti kleslo na 22 %. A co je nejzajímavější – pokud vedoucí kladli důraz na silné stránky zaměstnanců, pravděpodobnost, že se nebudou angažovat, byla pouze 1 %.
Reakce na dobré zprávy
Psycholožka Shelly Gable zjistila, že kvalitu vztahů a spokojenost v partnerském životě více ovlivňuje to, jak reagujeme na partnerovy dobré zprávy, než na ty špatné. Máme čtyři základní způsoby, jak můžeme reagovat:
- Pasivně destruktivní: ignorujeme partnera a jeho dobrou zprávu. Například dál sledujeme telefon a jen přikývneme, nebo odvedeme pozornost na sebe: „Hmm… a víš, co se stalo mně?“
- Aktivně destruktivní: svými slovy zkazíme radost, často z obav či závisti. Například, když je partner povýšen, řekneme: „No jo, ale přibude ti spousta práce.“
- Pasivně konstruktivní: pozitivně reagujeme, ale naše reakce je povrchní. Komunikaci dál nerozvíjíme. Například: „To je fajn.“
- Aktivně konstruktivní: radujeme se s druhým a rozvíjíme komunikaci doptáváním a zájmem.
A co vy? Dokážete reagovat aktivně konstruktivně, když se někomu ve vašem okolí něco povede? Radujete se s nimi a rozvíjíte konverzaci?
Jak žít pozitivněji s druhými
1. Mluvte pozitivněji sami se sebou
Snažte se častěji chválit. Všímat si toho dobrého. Kolikrát za den si řeknete: „Jsem skvělá/ý?“ Pravděpodobně moc ne. Ale když se vám něco nepovede, jako třeba zapomenete klíče, hned si nadáváte: „Jsem nemožný/á.“
2. Sdílejte sebe sama s ostatními
Každý z nás je jedinečný. Být autentický a plně projevovat svou osobnost znamená sdílet sebe sama s ostatními. Nebojte se ukázat svou zranitelnost a aktivně se zapojovat do života tam, kde cítíte, že můžete přispět.
3. Aktivně naslouchejte
Když vám někdo něco vypráví, plně se na něj soustřeďte. Oční kontakt, zájem a doptávání ukazují druhému, že je pro vás důležitý, což podporuje vztahy a vzájemné porozumění.
4. Pravidelně druhé oceňujte
Chválit a děkovat za maličkosti může mít velký dopad. I krátké „díky“ nebo „dobře jsi to zvládl/a“ může někomu zlepšit den.
5. Vyvarujte se kritiky a zbytečného hodnocení
Místo toho, abyste kritizovali, zkuste raději navrhnout řešení nebo nabídnout pomoc. Zaměřte se na hledání pozitivního v situacích a lidech.
6. Sdílejte dobré zprávy
Když máte něco pozitivního, co můžete sdílet, udělejte to. Radost a optimismus jsou nakažlivé a mohou inspirovat i ostatní.
7. Přijímejte omluvy a odpouštějte
Naučte se odpouštět drobné chyby a přešlapy. Není nutné držet zášť, protože to zatěžuje nejen vaše vztahy, ale i vás samotné.
Závěr
Každá interakce s druhými je příležitostí posílit naše vztahy nebo je oslabit. Rozhodnutí, jak jednat, je v našich rukou. Zvolíme cestu laskavosti a podpory, která naplní kbelíky ostatních i nás samotných?