Představte si svět, kde váš vrozený potenciál odhalí umělé inteligence. Jak by váš život vypadal? Dnes vám přináším fiktivní podcast, kde dvě ženy s obrovským potenciálem – paní Bojovnice a paní Opatrnost – odpovídají na otázky o svém životě, kariéře a překonávání překážek. Pojďme se ponořit do jejich příběhů a zjistit, co nám mohou poradit.
Představení hostů:
- Paní Bojovnice: Úspěšná zakladatelka a majitelka miliardové mezinárodní firmy.
- Paní Opatrnost: PR manažerka pro středně velkou českou firmu.
Moderátor: Vítejte v našem podcastu. Co říkáte na to, jakým způsobem jste byly do programu vybrány?
Paní Opatrnost: Nerozumím tomu. Když mám tak obrovský vrozený potenciál, proč jsem zaseknutá v práci, která mě nebaví? Jsou tam sice fajn kolegyně, ale každé ráno vstávám s odporem a v neděli večer mi bývá fyzicky špatně z toho, že zase začne pracovní týden. Nespletla se ta umělá inteligence?
Paní Bojovnice: Děkuji, je to milé. Ale já na vrozený potenciál nehraju. Zásadní je, kam ho člověk rozvine. Zda je schopen se každodenně pouštět do věcí mimo komfortní zónu. Nejistý, vyděšen k smrti, a přesto do toho jít. Nečekat na ideální příležitosti nebo „správnou“ motivovanost či jiné pocity, prostě jakkoliv začít a za běhu to upravovat.
Moderátor: Jak jste dokázali najít to pravé povolání?
Paní Opatrnost: Já si nemyslím, že mám to pravé povolání. Nevím, v čem jsem dobrá. Láká mě podnikat, ale nemám nápad v čem. Čekám, až se to změní.
Paní Bojovnice: Myslím, že nikdy dopředu nevíme, jaká práce bude ta pravá. Nevymyslíme to, ani nevyčekáme. Je důležité zlepšovat se tam, kde jste. A můžou nastat dva scénáře – buď vás to s tím, jak budete lepší, začne bavit, nebo budete lépe připraveni, až se chopíte jiné příležitosti.
Moderátor: Co je podle vás tou nejdůležitější věcí potřebnou k úspěchu?
Paní Opatrnost: Vlastně nevím. Asi mít dobré nápady. Dobře si věci promyslet, než se do nich pustíte. Mít na to čas, peníze, podporu okolí. Vědět o tom něco. Mít to vystudované. Být chytrá. Perfektně něco umět.
Paní Bojovnice: Pro mě je to čelit vlastní zranitelnosti a možnému odsouzení okolí. Evolučně jsme nadesignovaní tak, abychom se snažili zapadnout do tlupy, což nám dává největší šanci na přežití. Evoluce nám k tomu přidělila i vhodné emoce. Na jedné straně máme povzbuzující pocity, jako je pocit, že někam patříme a uznání od ostatních. Na druhé straně máme záporné emoce, jako je pocit vyloučení, ponížení a odstrčení. A právě tyto negativní emoce jsou mimořádně bolestivé. Cítíme je tak intenzivně, že se jim většinou snažíme za každou cenu vyhnout. Proto často žijeme podle očekávání druhých, snažíme se zapadnout a bojíme se být jiní. Pro mě je tedy tou nejdůležitější věcí potřebnou k úspěchu odvaha projevovat světu svou jedinečnost. Být díky tomu zranitelná a vystavena možnému odsouzení a neúspěchu.
Moderátor: Jak snášíte pracovní neúspěch?
Paní Bojovnice: Beru to jako přirozenou součást mé práce. Když žijete svůj život naplno, je to jako byste nazí bojovali v ringu. Vystaveni hodnotícím pohledům ostatních. Schytáváte rány, i když vyhráváte, i když prohráváte. Tomu se nevyhnete. Takhle boj vypadá. Ostatní na vás pokřikují, jak byste podle nich měli bojovat, a sami sedí oblečení v hledišti. Hlavní je moje nastavení. A to: miluji ten boj. Cítím, že tohle je ono. Takhle mám žít. Snažím se pořád zlepšovat, vždycky je na čem pracovat. Soustředím se na proces, na to, co do toho dávám já. Sleduji svou stranu rovnice, protože to je to, co mohu ovlivnit. Výsledek jen do určité míry. Neovlivním, jak silná je soupeřka. Proto se soustředím hlavně na sebe a své úsilí. Bojím se. Každý boj je mi přímo fyzicky zle, když se blížím k ringu. Beru to jako signál, že se tělo aktivizuje. V takových okamžicích nevěřím své hlavě, hlavně té části, co mi říká, že už jsem na ten boj stará, že to dneska vynechám a zítra budu pracovat o to víc. Ignoruji tyhle výmluvy a soustředím se na své tělo. Abych krok po kroku došla k ringu. A tam bojovala.
Paní Opatrnost: Špatně. Cítím se úplně hrozně. Je to jako kdyby někdo přišel na to, že nejsem dost dobrá. A tahle informace se šířila k dalším lidem. To je jeden z důvodů, proč se nepouštím do věcí, které by mě lákaly, ale které neumím.
Moderátor: Jak se vyrovnáváte se strachem?
Paní Bojovnice: Dívám se na strach jako na dobré znamení toho, že vystupuji mimo komfortní zónu. Spíš než abych se ho snažila nějakými technikami zbavit, snažím se mu naslouchat. Nejprve se ptám – pomáhá mi, nebo škodí? Jinými slovy, chce mě před něčím, co jsem přehlédla, varovat, nebo mě chce zastavit před rozvojem? Pokud mě varuje, ptám se před čím konkrétně a zda mohu s těmi riziky počítat a připravit se na ně. A pokud mě chce jen zastavit, vnímám to ne jako strach, ale jako vzrušení, kterým se tělo připravuje na nadcházející výzvu. Vnímám to jako ocenění, že žiju odvážný život. Nesoustředím svou energii na boj se strachem. Místo toho ji nasměruji do akce, kterou chci udělat, i když strach cítím. Mám zkušenost, že když začnu a ponořím se do aktivity, strach přestává být vnímán. Čelit strachu akcí, nevyhýbat se mu, je pro mě klíčové.
Paní Opatrnost: Myslím, že to moc neumím. Často se bojím a zatím jsem moc nepřišla na to, jak s tím pracovat, abych se nebála. Když mám strach z nepříjemného telefonátu, tak ho většinou odkládám, až do chvíle, kdy už zavolat musím nebo se mi ten člověk ozve sám. Jediné, co mi od strachu pomáhá, je zabavit se něčím jiným. Sledováním seriálů nebo brouzdáním po sítích. A přitom jím tuny čokolád.
Moderátor: Máte nějaký zlomový okamžik ve své kariéře?
Paní Bojovnice: Mým zlomovým okamžikem bylo uvědomění obrovského potenciálu, který každý z nás máme. A zároveň odporu, které vytváří naše destruktivní část k tomu, aby nám zabránila tento potenciál naplnit. Inspirující kniha, která to skvěle popisuje, je „Válka umění“ od Stevena Pressfielda. Snažím se naplňovat svůj potenciál tím, že dělám věci, ke kterým mě táhne moje zvědavost, intuice a srdce. Každý den co nejúčinněji čelit té destruktivní části v nás, která mi říká věci jako: „to nebude fungovat“, „to bude ostuda“, „zesměšníš se“, „na to nemáš“, „nejsi dost dobrá“, „počkej až budeš připravenější“, „teď na to není vhodná doba“, „na to teď nemáš dost energie, zkus to zítra, to bude lepší.“ A jak tomu čelím? Snažím se co nejméně naslouchat destruktivnímu vnitřnímu hlasu, který mě chce zastavit, a místo toho konám.
Paní Opatrnost: Žádný si nevybavuji. Možná jsem si měla vybrat jinou vysokou školu nebo povolání. Nevím. Na mě zlomový okamžik ještě čeká. Vím, že jsem zaseklá v práci, která mě vyčerpává a často nedává smysl. Ale dobře mě platí a mám rodinu a hypotéku, takže riskováním nechám na později.
Moderátor: Obě máte práci, vyžadující kreativní tvorbu. Jak s tím pracujete?
Paní Bojovnice: Existuje několik směrů, jak pracuji se svou kreativitou, ale dva z nich mi v současné době nejvíce pomáhají. Prvním je pohled na kreativní práci jako na dovednost, která se rozvíjí převážně praxí. To znamená, že čím častěji se ponořím do tvůrčího procesu, tím více se posouvám a objevuji nové možnosti. Nečekám na geniální nápady, abych začala pracovat; spíše začínám a nápady se často objevují během procesu. Druhou klíčovou věcí je odosobnění se od mé kreativní práce a rozdělení zodpovědnosti na mé kreativní „múzy“. To znamená, že si vyhradím čas k tvorbě a poté se spoléhám na svou inspiraci, kterou mi mé „múzy“ poskytují. Někdy mi přichází úžasná inspirace, která mě naplňuje radostí, a jindy zase mé „múzy“ mají své špatné dny, což je naprosto v pořádku.
Díky tomuto odosobnění není moje ego tolik svázáno se strachem z hodnocení. Nepociťuji, že bych byla souzena podle mé úrovně dovedností; spíše je to na mé kreativní „múze“, jakou kvalitní inspiraci mi předají. Tento přístup mi umožňuje volněji a bez zábran tvořit, aniž bych se obávala odsudků a hodnocení. Když se věnuji své tvorbě, je to spíše v souladu s kreativními silami, které ve mně působí, a to mi dodává jistotu a pocit naplnění.
Paní Opatrnost: Čekám na dobré nápady. Občas si přečtu nějakou knihu o kreativitě nebo jdu na kurz.
Shrnutí
Náš fiktivní podcast ukázal, jak se dva různé přístupy k využití potenciálu mohou lišit. Paní Bojovnice se zaměřuje na odvahu a neustálé zlepšování, zatímco paní Opatrnost se více soustředí na vyčkávání a obavy. Ať už jste více jako paní Bojovnice nebo paní Opatrnost, je důležité najít svůj vlastní způsob, jak čelit výzvám a růst.