Perfekcionismus se může projevovat různými způsoby, ale já bych ho rozdělila do dvou hlavních kategorií: perfekcionismus „dokonalost“ a perfekcionismus „obrana“. Jaký je mezi nimi rozdíl a jaké mohou mít následky? Pojďme to prozkoumat.

Perfekcionismus „dokonalost“ spočívá v tom, že máme v určitých oblastech (a často je jich více) tendenci vyžadovat absolutní dokonalost. To znamená, že naše nároky jsou nesmírně vysoké. Chceme mít dokonale uklizený dům nebo dokonale se chovající děti nebo perfektně plněné úkoly nebo očekáváme, že se náš partner nebo partnerka budou chovat bezchybně. Prostě se nám líbí, když je něco dokonalé. Perfektní.

Následky perfekcionismu?

To záleží na konkrétním typu.

Perfekcionismus dokonalost

Pojďme si podrobněji rozebrat jednotlivé podoby perfekcionismu „dokonalost“.

1. Chceme dokonalost, na něco čekáme, a nekonáme.

Představujeme si, že úkol bude dokonalý, pokud budeme mít dostatek času nebo budeme lépe připraveni. Výsledek? Ani nezačneme.

Pokud máte u něčeho představy o tom, jak to musí být dokonalé, obvykle je to v protikladu s mentalitou malých kroků. Udělat málo nestačí, chceme všechno. Úkol před námi roste do takových rozměrů, že nakonec neděláme nic. Tím pádem jsme na tom hůř, než kdybychom udělali něco malého nedokonalého.

Příklad ze života: Přistihla jsem se při tom, že chci mít dokonale uklizený dům. A vede to k tomu, že když mám pár minut, tak místo toho, abych se pustila do nejviditelnějšího nepořádku, si řeknu něco v duchu „až budu mít čas, tak to dokonale uklidím.“ A ten čas si na to nenajdu.

Řešení je uvědomit si, že to, na co čekáte, nikdy nenastane. A i kdyby to jednou nastalo, tak se čekání stejně nevyplatí. Mnohem cennější jsou nedokonalé malé kroky. Na příkladu dokonalého úklidu je to krásně vidět. Já si jednou za rok na ten dokonalý úklid místnosti čas najdu, ale tím pádem je pořádně uklizená jen jednou ročně a zbytek času je to frustrující nepořádek. Mnohem cennější je přístup: mám teď pár minut, uklidím ten nejviditelnější nepořádek. A nic mi nebrání se jednou za čas pustit i do toho „dokonalého“ úklidu, ale nečekat na něj a konat i bez něj.

Stejně tak u úkolu. Pokud se do něj pustíte nedokonale, nic vám nebrání v tom postupně ho vylepšovat. Při vedení závěrečných diplomových a bakalářských prací studentům radím: pište jako kdyby to byla hrubá verze, kterou budete teprve upravovat a vylepšovat. Přesvědčte svůj mozek, že na opravu bude ještě spousta času. Tohle je jen hrubá verze, kterou nikdo neuvidí. Ale hlavně začněte a pište. Když studenti překonají mentální blok dokonalosti a začnou tímto způsobem psát, získají velký náskok před těmi, kteří zůstávají zablokovaní a čekají na perfektní přípravu.

2. Chceme dokonalost, konáme, není to tak dobré, a tak stagnujeme.

Na něčem nám velmi záleží a máme vysoké ambice týkající se výsledku, ale v dané oblasti jsou naše schopnosti začátečnické, i když naše posuzovací oko je expertní. Tato propast mezi našimi schopnostmi a ambicemi může vést k tomu, že jsme zklamaní a stagnujeme.

Krásně to popsal Ira Glass, producent rozhlasového pořadu This American Life:

„Začátečníkům nikdo neřekne jednu věc – a já bych si přál, aby mi to kdysi někdo řekl: totiž že my všichni, kteří děláme něco tvůrčího… se do toho pouštíme, protože máme dobrý vkus. Jenže když se do něčeho dáte, prvních pár let je tam taková mezera – to, co uděláte, není nijak moc dobré. Rozhodně ne skvělé. Ne, ani trochu skvělé. Snaží se to být dobré, má to ambice být dobré, ale zas tak moc dobré to není. Ale váš vkus – důvod, proč jste se do toho vůbec pustili – ten vkus je pořád skvělý, rozhodně natolik, aby vás vlastní práce zklamala. Chápete, jak to myslím?

Spousta lidí tu fázi nikdy nepřekoná. V tom okamžiku toho totiž mnoho lidí nechá. A jedno bych vám rád z celého srdce řekl: Skoro každý, koho znám a kdo dělá nějakou zajímavou tvůrčí práci, si prošel několikaletou fází, kdy díky svému dobrému vkusu poznal, že to, co dělá, není tak dobré, jak by chtěl. Kdy věděl, že je to nedostačující, že to není tak výjimečné, jak si představoval. A věřte mi – projde si tím každý. Abyste si tím prošli i vy, ať tím procházíte teď, nebo se z té fáze právě dostáváte, prostě si pamatujte, že to je naprosto normální.

Vůbec ta nejdůležitější věc, kterou můžete udělat, je hodně pracovat – odvést velikou spoustu práce. Sami s i určete termíny a každý týden nebo měsíc dokončete jeden příběh. Protože jedině když si to odpracujete, všechno dohoníte a mezeru uzavřete. A pak bude vaše práce skutečně tak dobrá jako vaše ambice. Chvíli to potrvá, i vám to bude chvíli trvat – je normální, že to chvíli trvá. A prostě se tím musíte prokousat, jasné?“

Myslím, že to platí i na další druhy práce než jen tvůrčí. A cestou je pracovat, stále se zlepšovat a snižovat mezeru mezi expertním okem a začátečnickými schopnostmi.

3. Chceme dokonalost, konáme, vkládáme do toho spoustu času a energie, a není to pro nás výhodné.

Poslední případ je, že chceme dokonalost, vkládáme do toho spoustu úsilí, vychází nám to. Výsledek je téměř dokonalý, ale když se hlouběji zamyslíme na přínosy, tak narazíme na problém. Přínosy neodpovídají úsilí, které do toho vkládáme. Jinými slovy děláme zbytečně pečlivě něco, co si tolik úsilí nezaslouží. A ještě k tomu tím pravděpodobně negativně ovlivňujeme své okolí. Málokdo umí rozlišit nároky na sebe a nároky na své okolí. Když něco děláme téměř dokonale, většinou stejnou dokonalost vyžadujeme od okolí.

4. Chceme dokonalost, konáme, vkládáme to toho spoustu času a energie, a je to pro nás výhodné.

O téhle variantě se mi píše nejhůř, protože je mi vzdálená. Je to mentalita Steva Jobse. Puntičkářsky ladit každý detail a až když bylo vše perfektní, šel s tím na trh. Věřím, že se to někomu a v nějaké oblasti může vyplácet. Ale sama se díky svému nastavení a povaze spíše řídím mentalitou Googlu – vyjít s kůží na trh v ucházející verzi a zlepšovat se za běhu, hlavně díky zpětné vazby okolí. Jsem si dobře vědoma toho, jak vzácný je čas, takže u většiny úkolů se ptám: „Jak moc mi tohle dává smysl a co mi to přinese?“ a podle toho přizpůsobím své úsilí. Představuji si to jako stupnici od „Steve Jobs vylepšující každou maličkost“ přes „Google ucházející verze vylepšovaná za běhu“ až po „co nejmenší úsilí, které mi ještě projde“.

Je to pro mě hodně důležité a smysluplné? Pak jedu na mentalitu Google – dobrá verze a v případě potřeby vylepšovat. Je to málo smysluplné a přínosné? Pak minimalizuji úsilí na nezbytné minimum. Samozřejmě do toho vstupuje i moje úroveň schopností. Když se to vztáhne na psaní blogu, je to pro mě hodně důležité, smysluplné a přínosné, takže se držím mentality Googlu. Přitom si uvědomuji, že díky mým začátečnickým psacím schopnostem může nějaký expertnější a přísnější čtenář nabít dojmu, že jsem v módu „co nejmenší úsilí, za které mi to projde.“

Perfekcionismus obrana

Druhý typ perfekcionismu, který nazývám „perfekcionismus obrana“, vychází ze strachu, že nejsme dost dobří. Musí to být dokonalé, protože špatně snášíme selhání a chyby. A když to bude dokonalé, neselžeme. Musí to být dokonalé, aby nás ostatní nekritizovali. A když to bude dokonalé, ostatní to ocení nebo se nám aspoň nebudou smát. Každý člověk někdy čelí obavě, že není dost dobrý. To je normální. Problém nastává ve chvíli, kdy tahle obava přeroste v perfekcionismus. Perfekcionismus je zákeřný zabiják našeho potenciálu. Drží nás ve svých pařátech. Nedovoluje nám chyby. Nedovoluje nám začít. Nedopřává nám nezbytnou esenci úspěchu – možnost se zlepšovat. A naopak nám „dopřává“ toxické lahůdky jako například porovnávání se s ostatními (hlavně s těmi, co jsou na tom lépe).

Jaký je rozdíl mezi perfekcionismem „dokonalost“ a perfekcionismem „obrana“?

Hlavním důvodem pro perfekcionismus „dokonalost“ je to, že se nám líbí, když je něco perfektní. Chceme, aby to bylo dokonalé. Líbí se nám „vymazleně“ skvělé věci. U perfekcionismu „obrana“ je hlavním důvodem strach ze selhání. A hlavní hnací silou je hledat v dokonalosti ochranu před kritikou a odsouzením.

Marle Forleo ve své knize „Všechno se dá vyřešit“ nabízí šest užitečných taktik, jak se udržet v zóně pokroku, nikoliv perfekcionismu.

1. Dělejte malé kroky a ignorujte velké drama

Perfekcionismus nás obvykle vtahuje do velkých dramat – buď, jak to špatně dopadne, když to nebude dost dobré nebo jak moc musíme obrátit život naruby, aby žádaná změna byla možná. Ve skutečnosti je potřeba dělat co nejčastěji řadu malých kroků, které budou krátkodobě méně viditelné, ale jejich síla je v dlouhodobém horizontu.

2. Počítejte s problémy

Dokážete-li si předem promyslet možné problémy a jejich řešení, budete lépe připraveni.

3. Očekávejte a přijměte pochybnosti o sobě samých

Nenechte se pochybnostmi srazit a pokračujte i navzdory. Čekejte, že přijdou. A i tak pokračujte.

4. Ptejte se: Jaký je teď příští správný krok?

V průběhu práce, zejména ve chvílích, kdy nastávají komplikace a problémy ptejte se a hledejte ten správný příští krok. Soustřeďte se na hledání příštího správného kroku. To je konstruktivní. Utápění v pochybností, dramatických emocích a negativismu je skok zpět. V některých případech je to přímo konec.

5. Využívejte sílu pozitivního ukončení.

Jedná se o situaci, kdy jste na něčem usilovně pracovali a vaše vnitřní moudrost vám říká, že je čas to ukončit. Minimalizovat ztráty a zabalit to. Možná vám teď přijde, že to jde proti mentalitě pokroku. Ale opak je pravdou. Důležitou součástí mentality pokroku je „zdravá míra“. Převedla bych to do metafory jízdy na koni. Ano, trénujte, jezděte, vybírejte vhodného koně, obklopujte se skvělým trenérským týmem, spolupracujte s dalšími jezdci, vzdělávejte se, vylepšujte. Ale když kůň zemře, přiznejte si to a sesedněte. Ne že budete jako já, která na tom mrtvém koni pojede ještě několik měsíců či let. Respektive jet už se na něm nedá, tak ho vleču na zádech a namlouvám si, že je to taky jízda. Přece se pohybujeme dopředu, byť už se pod tou tíhou úplně propadám. A to je, myslím, Achillova pata vytrvalých lidí: musíme se trénovat ve zdravé míře. Dokázat rozpoznat okamžiky, kdy je potřeba něco ukončit a přestat se dál snažit.

6. Cvičit se v trpělivosti

Pokud jako já máte zálibu ve čtení inspirujících životopisů, zjistíte, že mnohým osobnostem trvalo léta, někdy i celý život, než byli uznáváni okolím a jejich úspěchy oceněny. Buďte trpěliví a nespadněte do pasti přemýšlení, že pokud byste byli skutečně dobří, uspěli byste rychle. Bleskový úspěch se ve skutečném světě vyskytuje vzácně. Abyste něco vytvořili, vybudovali vztah nebo vyřešili složitý problém, budete potřebovat spoustu energie a vytrvalého úsilí. Pokud vám představa let (někdy i desetiletí) za to nestojí, je to v pořádku. Pravděpodobně to nechcete tak moc. Porozhlídněte se po něčem, co by vám za takové úsilí stálo.

A jak jste na tom vy s perfekcionismem? V jaké oblasti chcete být perfektní? A co vás to stojí?