Americká psycholožka Edith Eva Egerová, která přežila koncentrační tábor i pochod smrti, napsala, že kdyby se jí někdo zeptal, jaké diagnózy ve své praxi léčí nejčastěji, odpověděla by: „Hlad. Jsme hladoví po pozornosti, náklonnosti a uznání. Toužíme po tom se osvobodit, být sami sebou a žít svůj život naplno.“ Přesto mnoho lidí žije své životy, jako by byli ve vězení, trpíce.
Utrpení v nějaké míře potká každého člověka. Nelze se vyhnout utrpení. Ne vždy můžeme ovlivnit, co nás potká, ale vždy můžeme ovlivnit, jak se k tomu postavíme. Roli oběti můžeme odmítnout. Každý z nás se někdy stane obětí nespravedlnosti, křivdy nebo zneužití od lidí či institucí, nad nimiž nemáme moc. Společné je to, že to přichází zvnějšku – rodiče, kteří ubližují, děti ve škole, které se posmívají, šéf, který ponižuje, partner, který podvede, nebo společnost, která diskriminuje.
Existuje však zásadní rozdíl mezi tím, být postaven do role oběti, a přijmout ji. Přijmout roli oběti můžeme jen my sami. Jak napsala Edith Eva Egerová: „Stáváme se oběťmi nikoli proto, co se nám přihodilo, ale teprve ve chvíli, kdy si roli oběti sami vybereme. Začneme se jako oběť chovat, začneme myslet i přistupovat ke světě zavile, pesimisticky, nesmlouvavě, nemilosrdně a pomstychtivě a zaklesneme se ve vlastní minulosti, neschopní stanovit sobě i druhým potřebné hranice.“
Krok k odpuštění
Nejčastější způsob, jak dochází k utrpení, je, že nám někdo ublíží. Ne vždy dokážeme ovlivnit, aby nám druzí neubližovali, ale vždy můžeme ovlivnit, jak se zachováme. Nebýt obětí znamená nezůstávat v minulosti. Odpustit a jít dál. A právě tématu odpuštění bych se ráda věnovala v tomto článku.
Když se fyzicky zraníme, obvykle to aktivně řešíme – zlomeninu si necháme zrentgenovat, ránu vydesinfikujeme, protože chceme, aby se co nejrychleji zahojila. Jsme ochotni podstoupit chvilkové utrpení, protože víme, že to povede k uzdravení.
K emocionální bolesti přistupujeme jinak. Nepodnikáme aktivní kroky a místo toho si bolest prodlužujeme. Neustále si přehráváme naše ublížení, živíme svou zlost, stud, pocity viny a odstrčení. Někdy si dokola představujeme pomstu a toužíme, aby ten, kdo nám ublížil, trpěl. Sami se uvrháme do vězení bolesti. A co je horší, ten, kdo nám ublížil, tam s námi obvykle není – svobodně si žije svůj život. My si ránu znovu a znovu rozrýpáváme, místo abychom ji vydesinfikovali a nechali zahojit.
A co je tou desinfekcí? Odpuštění
Co odpuštění není a co je.
Odpuštění vás osvobodí a umožní vám jít dál. Neznamená to souhlasit s tím, co se stalo, ani to neznamená omlouvat toho, kdo vám ublížil. Odpuštění není tolik pro něj nebo pro ni, jako pro vás. Je to akt uznání, že ve světě existuje nespravedlivé utrpení, které vás tentokrát zasáhlo. To nezměníte. Ale berete svůj život zpět do svých rukou a vykročíte na cestu ke svobodě.
Jak řekl Buddha: „Živit v sobě zášť je jako brát jed a čekat, až umřou vaši nepřátelé.“
Jak odpustit druhým i sobě
1. Položit si správnou otázku
Namísto otázky: „Proč zrovna já? Zkuste „Co s tím mohu dělat?“ Edith Eva Egerová díky svým zkušenostem z koncentračního táboru promlouvala na přednáškách k lidem, kteří například ve válce prožili utrpení, a dělila se s nimi o svou životní zkušenost: „Nejhorší vězení je naše vlastní mysl, ale klíč máme na dosah – stačí převzít zodpovědnost za svůj vlastní život, být ochoten riskovat, přestat sám sebe soudit, zbavit se pocitu viny a přijmout se a mít se rád takový, jaký jsme, celé své já, byť lidsky nedokonalé.“
2. Přijmout, že se to stalo
Jak napsal Dalajlama: „Mnohé z toho, co způsobuje úzkost, je naše chtění, aby věci byly jiné, než jsou.“ Je těžké přijmout minulost, ale bez toho nelze pokročit.
3. Najděte soucit
Snažte se najít soucit pro člověka, který vám ublížil. I když to zní náročně, tento člověk pravděpodobně také trpěl, jinak by neubližoval. Dalajlama radí: „Pokud se nám podaří uvědomit si svou roli při vytváření situací, které nás rozrušují, jsme schopni snížit své pocity frustrace a hněvu. Jsme-li navíc ještě schopni uznat, že jiná osoba má své vlastní obavy a bolesti, vlastní křehkou a lidskou perspektivu, pak máme šanci zbavit se běžného reflexu hněvu.“
4. Vymažte toho druhého z rovnice
Představte si, že máte odevzdat úkol s kolegyní, která na něm ale nepracuje, a vy ho musíte celý udělat sami. Mohou existovat dvě vysvětlení – buď se jí jednoduše nechce, protože ví, že to zvládnete za ni, nebo prožívá těžké období, například ztratila rodiče, a nedokáže se soustředit. Pro vás to v obou případech dopadne stejně – úkol musíte dokončit vy. Ale vaše reakce se pravděpodobně bude lišt podle toho, jak situaci vnímáte. Nejde tedy o samotnou událost, ale o váš přístup a myšlenky, které k ní máte.
Takové situace zažíváme neustále. Proto Jen Sincero radí, abyste v těžkých chvílích zkusili vyjmout druhého člověka z rovnice. Ve skutečnosti to není o něm, ale o vás. Je těžké udržovat zlost a pocity křivdy, když není koho vinit.
Jen Sincero píše: „Když se necháváte stravovat zlostí, přes všechno to nadávání a láteření, jak v duchu, tak nahlas, k vám nepronikne žádné ponaučení. A tak si prokažte laskavost a nepříjemné situace i lidi využívejte k osobnímu zrání, nikoli k sebetrýzni.“
5. Podívat se, jak odpustili druzí
Inspirujte se příběhy druhých. Utrpení nelze porovnávat. A už vůbec ne ve smyslu: „Mé utrpení je objektivně menší, nemám si na co stěžovat.“ Pokud někdo své utrpení zlehčuje nebo se sám obviňuje za to, že se přes něj ještě nepřenesl, zůstává jen hlouběji uvězněn v roli oběti. Převzít odpovědnost za svůj život znamená plně a bez výhrad přijmout to, co se stalo. Když vidíme, jak někdo jiný prochází velkým utrpením, neměli bychom si říkat: „Nemám právo trpět.“ Místo toho bychom měli myslet: „Když to zvládá on/a, zvládnu to i já“.
6. Je lepší být šťastný než mít pravdu
Často nás rozčílí, když se ostatní nechovají tak, jak bychom si představovali. Cítíme, že nám to ubližuje. Je ale nesmírně cennou dovedností naučit se vzdát potřeby, aby lidé kolem nás jednali podle našich představ. Představte si například, že vám kamarádka zapomene popřát k narozeninám. Můžete to vnímat jako neuvěřitelnou neomalenost. Ale nestálo by za to raději to nechat být a ušetřit si utrpení?
7. Tolerovat jinakost
Každý člověk má jiný pohled na svět. Nesnažte se druhé soudit podle svých vlastních měřítek. Přijmout různost nás uvolní a umožní nám lépe chápat chování druhých.
8. Nadhled
Položte si otázku: vzpomenu si na to za 20 let? Bude mě to ještě trápit? Pokud ne, proč se tím tedy teď tolik zabývat, když vím, že na to časem zapomenu? Je možné se na to podívat i jiným způsobem? Podle výzkumu Sonji Lyubomirsky existují tři klíčové faktory, které mají největší vliv na zvýšení pocitu štěstí: schopnost pozitivně přehodnotit naši situaci, schopnost prožívat vděčnost a volba být laskaví a velkorysí. Když nám někdo ublíží, je to ideální příležitost trénovat právě tyto důležité schopnosti.
9. Najít v utrpení svou velikost
V některých situacích vám lidé mohou způsobit nesmírné a dlouhodobé utrpení, například skrze týrání, šikanu nebo válečné zločiny. Jak kdysi řekl Dostojevskij: „Bojím se jen jednoho: nebýt hoden svého utrpení.“ Utrpení můžu být příležitostí k prokázání své vnitřní velikosti prostřednictvím toho, jak se s ním vyrovnáváte. Odpuštění je projevem této aktivní velikosti. Pokud odpustíte, stáváte se lepší verzí sebe sama. Stejně jako spisovatel se nestane tím, že pouze sleduje seriály, ale tím, že sedne a začne psát. A stejně tak je to s vámi: to, jak se vypořádáváte s negativními situacemi, určuje, jakým člověkem se stáváte.
10. Menší zahleděnost do sebe
Čím víc se soustředíte na svou bolest, tím intenzivněji ji budete prožívat. Je důležité zaměřit svou pozornost na to, jak žít dobře i přes bolest, kterou vám někdo způsobil, a ne pouze na vlastní utrpení. Často je největším lékem na naši bolest pomáhat druhým.
Závěr
Odpuštění není slabostí, je to projev vnitřní síly. Osvobozuje nás od role oběti a dává nám klíč k vlastnímu životu. Zásadní kroj je připustit, že život není vždy spravedlivý, ale my máme moc, jak se k tomu postavit.